Chodím na terapie a je to super!

Na podzim 2019 jsem se psychicky složila.

Nechtěla jsem vylézt z postele. Všechno a všichni mě rozčilovali. Cítila jsem se slabá, přetažená, vyčerpaná, k ničemu, ale vlastně až tíživě nepostradatelná bez možnosti odpočinout si. Cítila jsem se jako špatnej člověk. Slyšela jsem sama sebe se obviňovat. Chtěla jsem se jen litovat a brečet. Naprosto ztracená v chápání společnosti, socializace a vlastně tak nějak celýho lidství. A tak to zase po 3 letech pomalu a nečekaně přišlo. Po strašně dlouhý době jsem tu zase nechtěla být. A doufám, že už to nikdy nepřijde. A na tom teď dost pracuju a nejsem v tom na to navíc sama. <3

Moje psychika je pro moje chápání komplikovaná a fascinující věc. Trápím se celoživostí nedoceněností a perfekcionizmem. To se v mým dospělým životě projevuje tak, že dělám věci hlavně pro pochvalu a taky neumím nic dělat na méně než 1000%. Mám totiž pošramocenou sebedůvěru. Spíš vlastně žádnou nemám a když mě pak někdo slovně napadne nebo mi jakkoli i pasivně tvrdí, že to co dělám nedělám správně (ať už jsem o opaku tvrzení já sama do té doby pevně přesvědčená), začnu samu sebe ničit až mučit neustálým pokládáním otázek „Jsem dost dobrá?“ nebo „Nejsem fakt k ničemu?“, „Určitě mají pravdu a já to nevidím dostatečně objektivně.“ Mě se tyhle šrámy z „dětství“ čas od času prostě projeví a složim se pak v nich jak domek z karet. Docela hezky a pochopitelně o tomhle mluví Ewa Farna v TEDx. Akorát já nemám tu sebedůvěru a sebelásku tak pevnou a hezkou jako Ewa. Já bych si ten nos přeoperovat nechala ještě ten den…

Abych to tak nějak shrnula:

  • Mám šrámy na duši a jsou (nejen) z dětství a často je spojuju s rodiči a viním je za jejich schazování mě a nedostatečnou stabilitu, oporu a klid domova.
  • Neviděla jsem důvod, proč bych tu měla dál být. Stydím se za to, že jsem takový myšlenky měla a to opakovaně. Posledně mi pomohla věta „Doprdele, já chci ale vidět svý dítě vyrůst!“ tak snad pomůže i příště, ačkoli doufám, že žádný příště už nepřijde.
  • Mám problémy s důvěrou. Neumím lidem věřit a vlastně v tomuž dneska nevidím ani důvod. Což je podle společenskejch pravidel prý blbý. Já nevim. Pokaždý, když jsem někomu věřila, tak mi nakonec lhal, pomlouval, zklamal mě nebo se mě pokoušel profesně zničit. Díky, už ne. 🙂 Už jen, že tohle dávám veřejně beru jako svůj vrcholnej terapeutickej výkon, od kterýho vůbec nevím, co čekám. Fakticky.
  • Mám problémy s navazováním vztahů. Pro mě je strašně moc věcí hlavně business. Je to pro mě jednodušší. Obsahuje to méně raněných citů. Na druhou stranu mi pak přátelský vztahy chybí a tak je to pro mě taková slepá ulička. 🙂
  • Ano, náš vztah s R nebyl nikdy úplně perfektní a ve velkém měřítku moje stavy schytává právě R. Né vždycky to je a bylo fér (častěji spíš ne) a nejen na tom se snažíme nějak pracovat.
  • V rámci vztahu tomu moc nepřidává ani poměrně velkej nezájem babiček pomáhat nám s Tondou a co si budem nalhávat, už mi trochu jebe i jen z toho.

Kde a jak jsem sehnala terapeuta?

Srovnat teda nebylo potřeba jen mě, ale i vztah. Komunikaci, (společný) finance a pravidla. Tehdy jsem se v tom dost plácala, ale s R jsme se domluvili, že nám seženu psychologa/psycholožku a že to spolu zvládnem. Sehnala jsem. Díky doporučení na Instagramu, který mi tam spousta sledujících pod post i do zpráv poslala. Moc díky! Těch doporučení přišlo hodně, ale tohle tak nějak vyčnívalo. Btw, seznam těch doporučení vám dám na konec tohohle článku.

Podle čeho jsem vybírala?

Věděla jsem tak, koho hledám. Někoho na „hlavu“, vztahy i osobnostní růst. Někoho, kdo bude v Praze a budu k němu mít dostatečně velký pocit respektu a kredibility. Kromě toho, že jsme si sedly hned po prvním sezení mi obrovsky vyhovovala nabídka terapií ONLINE přes WhatsApp. Tím, že je Tonda malej a do jeslí v Poděbradech chodí 2 dny v týdnu, dost mi vyhovuje, že nemusím letět na vlak hodinu do Prahy, abych hodinu seděla na terapii a pak hodinu jela zpět do Poděbrad. V tomhle mi přišlo dost sympatický i Terap.io, který mi poradila Maruška Salomonová (zakladatelka Nevypusť Duši), se kterou jsem svůj tehdejší stav probírala.

A výsledek?

Máme HANKU! Na terapie chodím 1x týdně. Tedy s Hankou se vidíme 4x měsíčně. Z toho 1x měsíčně máme párovou terapii i s R a zbytek řešíme s Hankou mě, moji hlavu, trápení (starý a aktuální) i radosti.

Je mi mnohem, mnohem lépe. Lépe se orientuju sama v sobě a i ve svým chování a hlavě. S R nás Hanka naučila pár super technik na efektivnější průbeh hádek, když už teda musejí přijít. V životě jsem asi nebyla takhle vyklidněná a v pohodě v období Vánoc tak, jako o těch letošních. Cítila jsem se jako na obláčku a bylo mi fantasticky.

Sama sobě bych dala pár facek, že jsem Hanku a takovouhle pomoc nevyhledala už dřív. Ale, tuhle samou větu jsem si ríkala i před 3 lety, kdy jsem skončila na terapii v RIAPSu… Jsem nepoučitelná. A i teď, je to v novém roce nějaký rozházený (výmluv bych tu dokázala napsat asi triliardu) a nemám teď terapie tak často jak bych měla a už to na sobě fakt pociťuju.

A co vy?

Pokud teda tenhle článek čtete nejen proto, že vás zajímá, co zajímavýho na sebe tady ve spojení s terapiema vyklopim já, ale třeba i proto, že máte vlastní trápení a nevíte jak ho vyřešit, nebo o terapii a terapeutovi uvažujete, pak doporučuju seznam níže projít a fakt to zkusit. Za zkoušku nic nedáte. A já osobně terapie doporučuju. Na vztah k sobě a k ostatním i na pracovní strasti a pochybnosti.

Seznam doporučených psychologů, terapeutek a pomoci:

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..