Hurá na chatu!

Už po nějakých těch 25 letech znám sama sebe. Teda, ehm, pořád se tvářím, že se znám. Často si říkám, jak znám všechny svoje hranice. Že vím, kdy mám dost, a že vím, kdy mám ještě energii na nějakou tu práci, kterou si na tu svoji hromádku můžu ještě přihodit. A ejhle. Ještě pořád to neumím. 😀 Jaké to překvapení, že…

A tak jsem se zase trošku přecenila. Koncem června jsem měla takových moc hezkých 14 dní, kdy jsem už mimo práci neměla energii na nic. Problém byl, že jsem si to sice uvědomovala, ale neuměla jsem přestat. Děsilo mě, že bych něco mohla prošvihnout. Doma to vypadalo jako po výbuchu, bolelo mě celý tělo, bolela mě hlava a kdybych neměla Radka, tak se asi ani jeden jediný den v tohohle období nevykopu z postele.

Navalilo se toho na mě moc. Byla jsem hroznej hamoun a myslela jsem, že všechno zvládnu. Ale to prej děláme všichni. Chceme víc a slovíčko „kdyby“ nás budí v noci ze spánku. Hromada spánku, ke který mě Radek nakonec prakticky donutil 😀 mi neuvěřitelně pomohla. Ke spánku i taky pár velkých rozhodnutí. Jedno z těch nějvětších bylo očesat svlj pracovní strom a zmizet na chatu. 🙂

Fenomenální ukázky mluvení mi z duše. Často až bolavě a pichlavě, najdete na blogu Pavlíny Louženské -> doporučuju! Díky ní jsem začala zase psát. Sice jen pro sebe do Poznámek, ale i přesto mě to dost inspirovalo. Ve Forbes je taky prý super článek o milenials a o tom, kdo jsme, kým chceme být a jak se v tom neustále plácáme. Alespoň tak jsem to pochytila ze Stories od Aki Votrubové. 🙂 Ten Forbes si musím koupit! Už jen kvůli tomuhle článku. 🙂

No a tak se v tom plácám. A jediný, co mě uklidňuje je, že se v tom teda asi plácáme ve víc lidech. 😀 To je vlastně poměrně uklidňující. Omlouvám se, jestli jsem tím někoho ze svý generace urazila, ale mě to společný plácání se vlastně docela vyřešilo hlavu. 😀

A tak jsem si 1.8. (v úterý!!!) sbalila krosnu, Gilberta a vyrazila. Jako, abych to uvedla na pravou míru, nejsem žádnej takovejten krosnovej – fesťákovej – cestovatelskej tip holky. Mám ráda svý pohodlí. 😀 Filtrovaný kafe (díky, Terezko!), wifinu a ruch. A taky neumím být sama. Jsem docela dost velkej závislák na svým klukovi. 😀 Takže to pro mě bylo fakt velký dobrodružství! 😀

Dobrodrůžo jsem si ale rozhodně užila. Přečetla jsem 4 knížky (dohromady přes 1300 stránek) během prvních dvou dnů. Pak jsem se s chutí smažila na trávníku na zahradě u chaty,nechávala se štípat od komárů a červenejch mravenců (au!), zalejvala kytky, chodila se s mýdlem v krabičce koupat do rybníka (chata je bez koupelny), sekala trávník, … A bylo mi fajn. 🙂 A JE mi fajn! Rozhodně jsem si vyčistila kedlubnu a ujasnila si, že fakt musím mít čas, kdy nepracuju. I kdyby to znamenalo, že zas takhle někam zmizím s krosnou těžkou #jakHOVADO. 😀