Jak Ája ke koním přišla 2.DÍL

V minulým díle tohohle seriálu jsem vám vyprávěla o tom, jak jsem propadla koním pomocí obrovských nádherných kladrubáků v národním hřebčíně. Obrovská stvoření mi byla očividně do vínku a cesty kolem koní nějak dána, protože jinak si neumím ty náhody vysvětlit.

Jednoho dne, tuším, že to byl červenec nebo srpen 2006 mě máma hodila na jízdárnu v Kolíně. Neměla čas mě řešit, protože jela někam pracovně a tak mě jen vyhodila před jízdárnou s batohem nějakých věcí, co jsme doma posbíraly s tím, že „tohle se ti asi na trénink bude hodit“. „Užij si to. Jedu. Čau. Vyzvednu tě pak. Zavolej mi.“ A tak jsem plná strachu z neznámého, nacpaná neuvěřitelným těšením se šla hledat nějakou paní Drbalovou. Po chvíli mýho bloumání po jízdárně mě někdo odchytl a když zjistil koho hledám, přivolal onu paní Drbalovou. Vysmátá, šlachovitá paní věku mojí mámy si mě prohlídla od špičky hlavy po špičky mých tenisek. Zahlásila něco jako „Čau, řikej mi Drbalko nebo Ivo.“ a „Támhle je šatna, tak se převlíkni, kdyžtak si tam něco pujč, jestli něco nemáš a jdem na to!“.

V mojí hlavě si to pamatuju tak, že jsem v tý šatně musela být asi 3 hodiny. Oblečení, který jsem měla s sebou podle mých tehdejších měřítek vůbec neodpovídalo tomu, co měli na sobě všichni ostatní ve stáji. Vytahaná mikina, co jsem měla s sebou a placatý nízký tenisky vůbec nezapadali do pro mě tehdy na první pohled viditelnýho dresscodu. Strašně jsem se tehdy styděla 🙁 a pamatuju si, že jsem v šatně zahlídla nějaký zaprášený rajtky na zemi a několik párů gumových jezdeckých bot. Vyměnila jsme tak svoje v batohu připravený džíny za ty zaprášený rajtky. Protože i zaprášený rajtky mi přišly pořád vhodnější než čistý bokovky. A vrhla jsem se na zkoušení gumových bot. Kdo měl kdy v životě gumový jezdecký boty ví, že jsem se nerozhodla úplně nejlíp. Až přespříliš dobře si pamatuju, jak jsem si nezkontrolovala velikost prvních bot. Byly mi asi o 2 čísla menší. A následně jsem se je tak 20 minut snažila je sama sundat. Vylézt v nich ven a říct si o pomoc by přece byla potupa… 😀 Achjo. Já byla takový trdlo. 🙂 U druhých i třetích už jsem si ale velikost zkontrolovala a ani jedny by mi nesedly. Tak jsem nakonec po boji s prvními gumáky skočila do těch placatých tenisek, co jsem si přivezla, s tím, že to nějak dám.

Drbalka už na mě čekala na venkovní jízdárně. Na koni. Na (pro mě) brutálně velkým koni. Zrovna v tu chvíli trénovala na Kubovi 1 (ČT – Holštýn). Obří zvíře. Nepamatuju si jeho míry, ale pro koňáky, podle mě měl v kohoutku tak 175cm, tehdy pocitově asi tak 250cm. Tehdy byl ještě i v pubertě. Navíc jak jsem i později zjistila, Iva měla vždycky slabost pro praštěný né úplně krotký koně. 😀 Slezla z koně a s obrovským vřelým úsměvem na mě mávala ať jdu k nim a na toho koně si sednu. Doprdele. Jsou prostě pocity, chvíle a emoce obecně, který i kdybyste chtěli vytěsnit z hlavy, tak se vám to nepovede. Tohle je jeden z těch okamžiků. Čtrnáctiletá holka, co chce jezdit, ale neumí to a má do určitý míry strach a rozhodně respekt z koní si šla poprvý v životě samostatně sednout na koně a zrovna na takovýho obra. Wow. Kurva.

Přesnou skladbu tréninku si už nepamatuju. Jediný co vím je, že jsme krokovali, klusali i cvávali. Cval byla ale nechtěná součást lekce. 😀 Mám pocit, že se něčeho lekl nebo Iva nějak víc zamávala bičíkem. 😀 Taky si pamatuju, že jsem jezdila samostatně bez lonže. Což není úplně standartní postup. Hlášky jako „Holeň! Přidej holeň!“ a „Sklidni ruku.“ pro mě byly na-pro-sto nepochopitelný a netušial jsem tak co se po mě chce. Po lekci si pamatuju, jak jsem šla jak kačena. Klasika. Jak mě hrozně bolely nohy a prdel. 😀 A jak jsem se klepala. Cítila jsem jak mi celým tělem proudí hektolitry adrenalinu. Chtělo se mi brečet radostí, že jsem jezdila na koni!!!!! Hrdostí, že jsem překonala ten strach. Vyčerpáním. Možná jsem si pak i v šastně pobrečela. To by na mě sedělo. 😀

Byla jsem prostě hozená do vody. Mámou, která mě jen přivezla a odjela. Ivou, která mě učila plavat hozením do rozbouřenýho moře.

Musím uznat, že to nebylo (z mýho aktuálního pohledu jako mámy) asi úplně ideální, ale účel to splnilo. 😀 Hodněkrát jsem si v průběhu let u koní na tuhle lekci vzpomněla. Často jako připomínku „Kámo, když jsi zvládla tohle, dáš cokoliv!“.

Jak vypadaly další lekce si do detailů nepamatuju, ale rozhodně vám v dalším díle chci napsat o mých dalších zážitcích z jízdárny, co pro mě tehdy znamenala a co my všichni ti lidé v ní přinesli do života. 🙂

Tady ještě pár fotek, jak vypadala a dnes pořád stejně vypadá kolínská jízdárna 🙂 Fotky jsem si vzala z FB Stáj Václav Kolín a na webu stáje. 🙂

Pamatujete si vy svoji první lekci? Jak vypadala vaše první hodina na koních? Hoďte mi to do komentáře tady nebo mi klidně napište zprávu na Instagramu. Ráda si počtu i vaše příběhy. 🙂