Jak Ája ke koním přišla 3.díl
Upřímně musím přiznat, že určitá léta svého teenage věku mám v mlze. 😀 Prostě to tak mám. Některý zážitky (a roky!) se mi slévají v jeden velký chumel. A není tomu jinak ani s mými zážitky v Kolíně na jízdárně.
Kolínská jízdárna mi dala hodně. Dala mi pocit zodpovědnosti, důležitosti, disciplínu a lásku ke sportu a hlavně lásku a obří respekt ke koním. Dala mi i druhou rodinu. Tu, kterou jsem tehdy hrozně moc potřebovala. Do paměti se mi vryla Šárka, Péťa a Štěpánka. Tý jsme všechny hrozně záviděly. Já teda určitě. Měla v pronájmu jednoho jízdárenskýho koně. My ne, my jsme měly pokaždý jinýho. Tak jak bylo prostě třeba. Občas na nás ani žádný nezbyl. Ale nějak nám to tehdy vůbec nevadilo. 😀 Byla to přátelství „na život a na smrt“. Aspoň tak jsem to vnímala já. Ale bylo mi 14 let. Naše cesty se až velmi brzy rozešly a dneska je to fakt víc jak 10 let co jsem holky viděla naposledy. Ehm, konec melancholie. 🙂 Teď i nějaký veselý historky „z natáčení“.
Můj druhý trénink v životě v Kolíně. „Koho že to mám vyčistit?“ „Vinonu! Tu zrzavou.“ A tak naivní a plná nadšení jsem vlezla do boxu k týhle zrzce. Pár lidí se na mě při čištění přišlo kouknout. Přišlo mi to divný. 😀 Tak jsem se pak ptala lidí ze stáje proč na mě tak všichni koukaj… Tak dámy a pánové, tenhle skvělej šprím na nováčka ve stáji byl o tom, že mě poslali vyčistit koně, co se šklebil na všechny jak blázen, ráda lidi kousala a hlavně při čištění kopyt si nechala nohy držet. Což znamená, že se plnou vahou opřela o ruku člověka, co ji držel. Skvělá věc. 😀 No a taky si ráda občas vykopla. Musím říct, že kdybych tenhle jeji popis dostala PŘED tím než jsem vlezla do boxu, tak jsem tam tehdy možná ani nevlezla. 😀 Ale od tý doby mě Vinďa bavila hodně a čas od času jsem ji dostala na trénink. Jednou mě dokonce sundala. Na velký pískový jízdárně. Po skoku. Dodnes si pamatuju jak jsem se klepala a šla jsem se vydejchat a sednout si ke stájím dopředu. To k tomu patří prostě. Nic se mi fyzicky nestalo a psychicky jsem si zas uvědomila, že je dobrý mít v tomhle sportu pokoru a respekt k tomu obřímu živýmu tvorovi. 🙂
Kdo jste nikdy nebyl v jezdeckým klubu/oddíle, asi byste byli překvapení. Ačkoli já když jsem měla tu čest slyšet nějaký historky z oddílu plachetničení tady v Poděbradech, tak se ten underground prostě asi drží ve slově „oddíl“. 😀
Pamatuju si smích i slzy.
Pamatuju si ohromnou dřinu i radost.
Pamatuju si jak jsem dostala několikrát bičem přes holeň, když jsem měla blbě nohy.
Pamatuju si jak jsme lezli na seník.
Pamatuju si tu hroznou tíhu sedel. Pro mladou holku bez fyzičky to byla fakt dřina. 😀 A jak mi rozmotávání uzdeček přišlo jak vyřešit ježka v kleci.
Pamatuju si jak všichni všude furt kouřili. Pil se turek s cukrem.
Pamatuju si jak se v klubovně udělal bar a často tam hořelo v krbu dřevo. Vytvářelo to pak na lidech mix teplý vůně ohniště, potu po tréninku a koní.
Ale nejvíc si pamatuju, jak jsem se tam ráda chodila ulejvat za školu. 😀
Chodila jsem tehdy na osmiletej gympl v Kutné Hoře a byla jsem (myslim) v tercii nebo kvartě (8. nebo 9. třídě ZŠ) a škola byla tehdy to poslední co mě zajímalo. Docela se to podepsalo na mých známkách i množství omluvených hodin. Byla jsem rebel. Rebel, co zdrhal před školou na koně. Abyste si nemysleli, že jsem utíkala jen na jízdárnu,… vymetala jsem tehdy snad všechny hospody, diskotéky a bary v KH i Kolíně. 😀 Jen ta jízdárna je vlastně při tom ohlédnutí se zpátky takový asi nejrozumnější místo, kde jsem mohla být. 🙂 Kolín byl od KH jen 20 minut autobusem a to pro mě nebyl nějak velký problém. Dorazila jsem na jízdárnu kolem 9-10 dopoledne, zahodila batoh někam do rohu, pozdravila Lišáka (hlavní ošetřovatel koní na jízdárně), zahlaholila na jeho otázku „Proč nejsem ve škole?“ něco jako „Odpadla.“ nebo „Nechce se mi.“, vzala jsem si čištění a vyčistila třeba všechny koně. Nebo jsem zavolala trenérce Ivě Drbalový, že jsem na jízdárně (na opakovanou otázku „Proč nejsi ve škole?“ jsem přila s nějakou další výmluvou) a daly jsme si třeba dřívější trénink. Nebo jsem čistila/natírala kavalety, kydala boxy,…
Ta komunita v Kolíně byla skvělá. Aspoň tak si ji pamatuju a pamatovat si to tak chci.
Co se ježdění týče, naučila jsem se všechny chody (krok, klus i cval) během asi 3 měsíců a pak jsme pilovali základy skákání, že bych si mohla udělat ZZVJ (Zkouška základního výcviku jezdce, což pak znamená, že můžu jezdit závody). A jednoho dne přišla moje máma s tím, že má pro mě překvapení. Našla koně. To bylo v březnu 2007. V Kolíně (a hlavně v sedle!!!) jsem tou dobou byla cca 9 měsíců. A i přes né úplně velké nadšení mého okolí jsem se ve svých 15 letech stala majitelkou kobyly Lucka 17. A další etapa mého jezdectví se posunula zas na další level. O tom zas příště. 🙂
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!