Digitální Akademie

Již od začátku jsme věděly, že nás bude DA stát spoustu času. Je ale kurevsky velký rozdíl mezi tím vědět a prožít. Ať už se jednalo o extrémně náročnou nalejvárnu na začátku v průběhu prvních 3 – 4 týdnů, kdy už jsem skutečně padala na držku, nebo o to zkorigovat efektivně myšlenky se znalostmi, které jsme dostaly v náš tří měsíční cíl a to závěrečnou práci. Již na meetu před posíláním přihlášek na DA jsme ale věděly, kdy bychom začaly a kdy skončíme. A to i včetně toho, kdy je Graduation Party! O té bych vám dnes chtěla něco povědět.

Graduation Party se konala 31.3. v Paralelním Polisu od 16:00. Konala se tak tedy po cca 3 měsících od našeho startu na stejném místě. V rámci Graduation Party (GP) jsme měly odprezentovat naše závěrečné práce. Mojí prací byl a je projekt Uniporn Reports. Je to opravdu náročný projekt a jak je mým zvykem i opravdu ambiciózní. Nebudu nic zastírat, ale opravdu velkou, spíše většinovou část programování aplikace řešila moje úžasná a dechberoucí mentorka Svetlana! Na druhou stranu, bez mých debilních a náročných nápadů by to taky nevzniklo. 😀

Ačkoli jsem se během DA ve svém volném čase naučila základy HTML, moje začátečnické znalosti by jen těžko stačily na to, co Uniporn Reports umí. Až do posledních minut před začátkem prezentací jsme se Svetlanou nevěděly, zda to bude fungovat jak má, jestli se grafy objeví, neobjeví a jestli to celé bude funkční.

Bez jakýchkoli okolků vám řeknu, že když jsem to poprvé viděla vcelku (a to bylo fakt až asi 30 minut před začátkem GP), měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. V tu chvíli na mě spadnul obrovskej balvan všech emocí, které mi celé ty 3 měsíce daly. Stejně jako nevyslovitelná úcta a respekt ke Svetlaně, která tomu vdechla život. Opravdu jsem cítila, jak se mi hrnou slzy do očí a bylo mi hrozně těžko. A najednou se objevila před plátnem Dita a vítala nás na Graduation Party a vyzývala nás k usednutí.

Postupně jsme si každá podle 3 skupin odprezentovaly svoji závěrečnou práci. Já bylo v polovině druhý skupiny. Byla jsem nervózní a snažila jsem se to nedát znát. Nervozita v její totální grandiózním rozměru přišla, když do dveří vstoupil Radek s Honzou. A chtělo se mi brečet. Zas. 😀 Neustále jsem si pročítala poznámky v telfonu co chci říct, jak to chci říct a co má být cílem té a té věty. Když jsem ale začala, zcela klasicky jsem se do všeho zamotala. To tak prostě bývá, nebo aspoň já to tak mám, že když si něco neřeknete nahlas a neujistíte si, že to dává smysl, řeknete nějakou pitomost. Z mých 300 vteřin jsem cca 280 vyplýtvala na zamotání se a rozmotání se v příběhu, který jsem chtěla i nechtěla říct. Dita mi pak narychlo přihodila ještě další čas, který už ale patřil otázkám, abych měla aspoň nějakou šanci ukázat, na čem jsem pracovala a jak to vypadá. 😀

Během našeho prezentování jsme byly hodnocené odbornou porotou. Hodnocené nebyly ani tak naše prezentace tam, ale naše práce, jelikož porota četla naše psané práce, které měli od 10 normostran výše. Dostávaly jsme nejrůznější otázky od technických, ajťáckých až po marketingové. Upřímně řečeno si skoro nepamatuju jedinou otázku. Asi jako polovinu toho, co jsem tam říkala. Kromě tendence zamotávat se umím perfektně zapomenout, co jsem řekla, ale to jen a pouze v případech, kdy jsem extrémně nervózní. Což tohle bylo. Vím jen, že padla hláška “Holka během měsíce vymyslela něco, co Socialbakers dělaj roky.” a “O tomhle s tebou chci rozhodně mluvit, mám spoustu nápadů a otázek, přijď k nám a pokecáme.”

Odprezentovala jsem. S velmi nervózním úsměvem jsem odešla z “pódia” a zapadla k Radkovi do gauče. Myslela jsem že umřu, klepala se mi kolena a cítila jsem adrenalin v každé části svého těla. Bylo to těžké, náročné, dala jsem do toho hlavu i srdce a bezpochyb to, alespoň pro mě, bylo fantastické. Tak bych ráda popsala i celou Digitální Akademii.

Po GP jsme dostaly diplomy a kytičku. Bouchl se sekt. Začal networking a žranice. 🙂 Tou dobou už jsem se přestala klepat a hlas se srovnal na normální frekvenci.

Později večer jsem šla na vzduch. Chtěla jsem být chvilku sama. Užít si cigáro a jen tak čumět na ulici v Holešovicích. Bylo krásně. Jezdila auta, tramvaje a lidi žili. A já jsem si v tu chvíli najednou uvědomila, že Digitální Akademie skončila. Bylo jedno, že se oficiálně ukončila před pár minutami, hodinami, … Já potřebovala právě tenhle okamžik. A byla to těžkopádná a smutná chvíle. Ačkoli jsem neměla čas, náladu ani mozek na to, se s holkama nějak úzce spřátelit během těch 3 měsíců, věděla jsem, že už se to nezlepší, naopak, že to celé skončilo a byo mi z toho úzko. Už se na mě nebude každé úterý v EY nervózně usmívat Svetlana s Jirkou, kteří nikdy neví jak zahájit hodinu. Už mě Anna nepřekvapí svou brilantní angličtinou ani já sama sebou, že jí rozumím (a to jsem se na začátku strašně vztekala! 😀 ). Už mi na pravidelných koučingových hodinách nebude Monče láskyplně naslouchat a směrovat mě co mám dělat. Tohle uvědomění si bylo tak strašně těžký a dusilo mě tak, že jsem zase chtěla brečet. Když jsem to pak říkala holkám, spolustudentkám DA, konstatovaly jsme, že tenhle pocit sdílíme všechny. Že nás opustit tuhle „rodinu“ hrozně bolí, a že to bude v tom normálním životě děsná nuda! Celý to tak nějak skončilo. A nám se to skončit nechtělo.

Ale víte co? Ono to jen tak neskončí. Né úplně. Po DA už našlo 10 holek práci v oboru IT. Navíc ještě pořád jsou akce od Czechitas ohledně Digitální Akademie a tam se potkáváme. Povídáme si jak se máme, co se změnilo a tak. Třeba já jsem holky úplně vyšokovala, když jsem jim oznámila, že jsem dala výpověď a v Socialsharks končím na konci dubna…