Jak Ája ke koním přišla 1.díl

Protože moje cesta ke koním je poměrně rozmanitá a příběh je to jak vtipnej, dojemnej, tak i smutnej, rozhodla jsem se vám z toho udělat pár epizod. Tohle je první díl a já doufám, že se vám bude líbit.

Troufám si tvrdit, že to byl rok 2006. Ať nad tim přemejšlim sebevíc, nedokážu to pořádně datovat. To mi bylo 14 let, tak to bude i odpovídat. Asi jako každá holka jsem vždycky koně obdivovala. Jsou to fascinující tvorové a to co z nich vyzařuje většinou dostane do kolen každou holku. Moje starší sestra L navíc koně zbožňovala co si jen pamatuju. Slyšela jsem dokonce spoustu historek o tom, jak chodila za školu jezdit koně (dostiháky) do Chuchle. Pak mám v kapse taky jednu o tom, jak jí málem převálcovalo stádo rozběhnutejch dostiháků na dráze bez jezdců.

Takže koně byly téma, který se u nás doma tak nějak čas od času proneslo. Naše rodinná knihovna obsahovala docela velký množství knížek o koních. Jak technických a encyklopedických tak i knížky jako nonverbální komunikace s koněm nebo práce bez udidla apod. Tehdy jsem z knihovny tahala maximálně tak knížky typu „Černý hřebec“ nebo jinou dívčí beletrii. Teda v meziobdobí vydání dalšího Harryho Pottera.

Já jsem ale ke koním přišla naprostou náhodou a navíc „až“ ve čtrnácti. Spousta holek od koní se po stájích pohybuje už třeba od 5, 8 let. Začínají na poníkách (ehm, svině kousavý… 😀 ) a postupně přecházejí na velký koně. Já ne. Já jsem jako malá dělala snad všechny sporty, co vás napadnou. Hrála jsem tenis, golf, tancovala jsem hiphop, dělala jsem sportovní aerobik,… Ale koně? To mě ani nenapadlo.

Všechno to odstartovalo jedním letním dnem (podle webovek hřebčína to byl buď 1.červen nebo 1.červenec!) v Kladrubech nad Labem. Jeli jsme tam tehdy jako rodina na výlet. Bydleli jsme totiž jen pár kilometrů od Kladrub, na faře ve vesnici Záboří nad Labem. Ten den tam byl nějaký Den koní nebo tak nějak. Jeli jsme prostě jen na výlet. Pamatuju si (jo, jako by to bylo včera 🙂 ), s jakým údivem a respektem jsem na ty koně koukala. Kladrubáci jsou navíc obří, ale elegantní a majestátní koně. Jsou to ty s klabonosem. Pro pejskaře mám ještě přirovnání, bullteriér s velkym tělem. 😀 Ten den se tam předváděla hříbata s klisnami. Vypustili tak do velkého prostoru výběhu stádo koní. A to pro mě byl emoční zážitek jak blázen. Stála jsem tam, zírala s otevřenou pusou a cejtila jsem jak se mi koulej po tvářích slzy dojetí. <3

I přes všechnu snahu je schovat se mi to nepovedlo. 😀 Všimla si toho moje máma a zeptala se mě, jestli se mi to líbí. Přičemž na moje zalykaný pípnutí, že jako jo nadhodila, že zrovna v Kolíně prodává byt (máme dělala spoustu let realiťačku) jedný paní, co dělá trenérku v Jezdeckém oddíle v Kolíně.

A tak jsem ještě v tom samém létě (možná dokonce i v tom samém týdnu, nedivila bych se 😀 ) poznala Ivu Drbalovou. Moji první a pak na dlouhou dobu jedinou trenérku.

O našem prvním setkání a mým prvním tréninku vám napíšu v dalším díle. Ale věřte mi, že to bylo něco. 😀

Pokračování tedy příště. 🙂

použité fotografie jsou z webu https://www.nhkladruby.cz/